Historie

Vývoj všech strunných nástrojů byl velmi složitý. Jednotlivé vznikající nástroje se navzájem ovlivňovaly a postupně se vyvíjelo velké množství nástrojových odrůd a variant. Je historicky dokázáno, že drnkací nástroje jsou staršího původu než nástroje smyčcové a byly také častěji používány. V průběhu vývoje docházelo často k přeměnám drnkacích nástrojů na smyčcové (a naopak). Nástroje procházely různými konstrukčními změnami – měnily se tvary korpusů, počty strun a jejich ladění, atd.

Pro zesílení zvuku nástrojů se jako nejvhodnější začala uplatňovat tenkostěnná dřevěná rezonanční skříň (korpus). Postupně vzniká na některých strunných nástrojích krk, dochází k upevňování strun ve struníkovém zařízení (vznik kobylky) a k ladění v ladícím zařízení (hlavice s kolíčky). U nástrojů kytarového typu se postupně vyvinul korpus do tvaru široké arabské osmičky. Dvě ploché desky (přední a zadní) korpusu byly spojeny bočními deskami (luby). Krk i korpus byly asi stejně dlouhé a hlavice se mírně zalamovala nazad.

Název kytary pochází z arabského kitára a řeckého kithara.

Koncem 18. století se kytara ve svém vývoji ustálila přibližně do svojí dnešní podoby. Korpus získal kruhový rezonanční otvor a na krku byl hmatník s pražci. Kytara už měla dnešní ladění a počet strun (šest). Později se potom pro ladění začalo používat šroubového mechanismu. Začátkem 19. století zájem o kytaru velmi vzrostl a kytara se stala oblíbeným domácím nástrojem – používala se jako doprovodný nástroj ke zpěvu, uplatňovala se v komorní hře i sólově. Ve druhé polovině 19. století byla kytara částečně nahrazena klavírem, ale od 20. století začíná nový vzestup zájmu o kytaru, který trvá dodnes.

Španělská kytara (také jen španělka) – je charakteristická kruhovým ozvučným otvorem a nylonovými strunami. Používá se především v klasické a španělské hudbě. Někdy se používají i kovové struny, ale obvykle není na tuto zátěž stavěna a tah strun nemusí vydržet.

Westernová kytara má vetší tělo než španělka, kovové struny a užší hmatník. Většina má také oproti španělkám orientační značky, které usnadňují orientaci na hmatníku

Jumbo je kytara určená pro kovové struny, má také kruhový ozvučný otvor. Korpus má masivnější a krk je přizpůsoben většímu tahu kovových strun. Používá se především v country hudbě.

Jazzová kytara, nazývaná také Gibson (vyslovuje se [gibsn], nikoli [džibson]) podle původního výrobce, se odlišuje klenutou horní deskou a tvarem ozvučných otvorů, které má dva, podobného tvaru jako u houslí. Má silnější a ostřejší zvuk, než španělka a je určena především pro jazzovou hudbu.

Havajská kytara je konstrukčně podobná španělce, má širší luby a tedy mohutnější korpus. Je laděna do durového akordu a ke hře se používá zvláštní styl. Struny se nepřitlačují k pražcům, ale jejich délka chvění se zkracuje kovovým „pražcem“ drženým v ruce. Vzniká tak charakteristický chvějivý zvuk s plynulými přechody mezi jednotlivými tóny. Používá se v etnické a country hudbě. Existují i elektrofonické varianty havajské kytary (např. steel kytara)
 

Dobro je nástroj s podobným laděním a stylem hry jako havajská kytara. Odlišuje se kovovými rezonátory umístěnými v otvorech vrchní desky. Nástroj byl zkonstruhován na počátku 20. století v USA (slovenským emigrantem Jánem Dopyerou – DoBro = Dopyera Brothers) a používá se v hudbě zvané „bluegrass“, což je součást americké country hudby.

Někteří výrobci akustických kytar: Lucida, Alice, Yamaha, Gibson . . .  

Kytara se na počátku 20. století začala používat i ve velkých orchestrech, kde vznikal problém se sílou zvuku – hlas kytary zanikal. Hledala se tedy cesta, jak zvuk kytary zesílit a byly zkoušeny různé principy a konstrukce snímačů. Nejlépe se osvědčil elektromagnetický snímač. Dnes jej tvoří malé cívky umístěné pod strunami, ve kterých se při pohybu kovových strun indukuje malé elektrické napětí, které je následně zesilováno zesilovačem. Cívka může být společná pro všechny struny nebo má svou vlastní cívku každá struna. Elektromagnetický snímač nesnímá vibrací desky ale chvění strun, elektrofonické kytary tedy nepotřebují korpus. To se odrazilo na konstrukci – tělo se vyrábí z masivní desky dřeva, plastických hmot či jiných materiálů, případně může i chybět úplně. Postupně se vyvinuly další typické znaky. Ladicí kolíky se někdy umisťují v jedné řadě. Dalším vybavením může být páka, zvaná tremolo nebo vibráto, která umožňuje pohybovat při hře kobylkou a měnit tak výšky znějících tónů. Někdy bývají v kytaře vestavěny elektrické obvody jako předzesilovač nebo aktivní korekce. Elektrofonická kytara je na těle opatřena konektorem Jack 1/4", pomocí něhož se připojuje k zesilovači. Použití zesilovače dává kytaře charakteristický zvuk, který je součástí některých druhů moderní hudby – rock'n'roll, big-beat atd. Signál z kytary se velmi často elektronicky upravuje pomocí efektů, jako např. booster, kvákadlo a pod.

Dělí se na jednokrké a dvoukrké.

U elektrických kytar se dá rozlišovat více parametrů. Počet snímačů, pražců, strun a korekcí. Elektrická kytara je ďábelským nástrojem kytaristů. Umožní nám zahrát vše co se dá zahrát na akustickou kytaru + nekonečno dalších možností (efekty: delay, wah wah, booster, echo...), některé z nich umí opravdové divy, avšak s přihlédnutím na to, kdo na daný nástroj hraje. Dále se používají multi-efekty, které slouží k vlastnímu vytváření zvuků - efektů.

Takovým standardem jsou elektrické kytary s 22 pražci a 6-ti strunami. Jen malá skupina kytaristů hoví sedmi-strunným kytarám (např. Debustrol, Korn, Limp Bizkit). Další a opravdový skvost je dvoukrká elektrická kytara, která má na jednom krku 6 strun a na druhém 12 strun (např. Led Zeppelin - Stairway to Heaven (Jimmy Page); Guns ´n´ Roses - (Slash)). Nesmím tedy opomenout ani basové elektrické kytary, které jsou jak 4 strunné tak i 5-ti strunné. U basových kytar je možnost spatřit také bezpražcové basy. Struny jsou zde bezpečně kovové.

Někteří výrobci elektrických kytar: Gibson, Yamaha, Jolana, Fender, Ibanez a další 

Elektroakustické kytary konstrukčně vycházejí z klasické španělky, ale jsou opatřeny snímačem, umístěným nejčastěji v kobylce. Mechanicko–elektrický převodník snímače bývá obvykle piezoelektrický a přeměňuje změny mechanického tlaku na elektrický signál, podobně jako mikrofon. Umožňuje to zesilovat elektronicky zvuk nástroje, ale zvuk si zachovává barvu klasické kytary, narozdíl od elektrofonické kytary s elektromagnetickým snímáním. Pro dosažení ještě věrnějšího zvuku bývá piezoelektrický snímač někdy doplněn malým mikrofonem, umístěným uvnitř korpusu. V kytaře bývá vestavěn předzesilovač s ekvalizerem.